Některá zvířata provázejí lidstvo už od pradávna. Domestikace koček a psů je otázkou posledních několika tisíc let, vždy to bylo kvůli užitku – pes ohlídal stádo dobytka, kočka zase likvidovala hlodavce v sýpkách. Kočičí osud však nebyl vždy zcela na jedničku, někdy docházelo i k dost pohnutým chvilkám, které milovníky drobných čtyřnožců určitě nepotěší.
V antické epoše zbožňované zvíře, které pomáhalo zabíjet hlodavce
Jak to s kočkami vlastně bylo?
Egypt znamenal pro kočky skutečný ráj. Kdo je (byť i nedopatřením) zabil, musel odejít na věčnost s nimi. Často se dočkaly i mumifikace společně se svým majitelem a společnost mu tak symbolicky dělaly i po smrti. Zbavily sýpky hlodavců a ochránily úrodu, Egypťané díky nim nehladověli a mohli si užívat obilí celou zimu. Snad i proto se kočka dostala do egyptského panteonu bohů. Podobně kladný vztah ke kočkám měli i Římané, totéž se dá říci o raném středověku a tehdejší Evropě. Vikingové si brali kočky na své výpravy, milovali je i Keltové či Slované, vášnivým chovatelem byl i prorok Mohamed. Zdálo se, že roztomilé zvíře a jeho existenci nemůže nic ohrozit…
Pozdní středověk ale přinesl kočkám nečekaný (a velmi závažný) problém, který měl co do činění s křesťanskou církví. Ta v nich viděla spojence pekla a skryté čarodějnice, jež je třeba zneškodnit. Výsadu být nepřítelem číslo jedna měly kočky s černým kožíškem, později se nepřátelství ze strany církevních hodnostářů rozmohlo na kočku jako takovou. Dvacáté století naštěstí přineslo skutečnou renesanci pro milovníky koček, několik desetiletí je už zvykem, že s námi žije doma a organizuje i značnou část denního programu. Ovšem, přiznejme si, kdo by taková roztomilá zvířátka neposlechl, že?
