Psi jsou pro člověka jako dar. Jsou to andělé na zemi, kteří nám ukazují, že ve světě existuje dobro.
Ale jak to bývá, když odchází do nebe, netrpí tak oni, jako jejich rodina která zůstává. Navzdory tomu, že jsou s námi jen krátký čas, jsou naší důležitou součástí.
Všichni vědí, že je to neuvěřitelná bolest, když náš naši psí miláčci opustí. Celá věc je dobře vysvětlená v básni ,,Psí modlitba´´.
Autorka Beth Norman Harris publikovala text v Chicago Tribune po tě, co její milovaný pes zemřel. Rozhodla se že o něm napíše báseň, aby dala hold části života, který spolu prožili.
Nezasahuj mě hůlkou, protože i kdybych si lízal ruku mezi údery, vaše trpělivost a porozumění mě naučí věci rychleji, než chcete.
Nezasahuj mě holí i kdybych ti lízal ruce mezi údery, tvoje trpělivost a porozumění mě naučí věci mnohem rychleji.
Mluvte na mě často, protože váš hlas je nejkrásnější hudbou na světě, což pravděpodobně vidíte na mém ocasu, když slyším zvuk vašich blížících se kroků.
Když je venku zima a mokro, vezmi mě dovnitř. Protože jsem domácí mazlíček, už nevydržím vítr. Nežádám o nic většího, než sedět u a hřát si nohy u krbu. A když nejsi doma, raději bych s tebou byl ledem a sněhem než sedět sám v domě na nejteplejší dece v celé zemi. Jsi můj bůh a já jsem tvůj nejoddanější obdivovatel.
Udržuj mou misku naplněnou sladkou vodou, protože nemůžu říct kdy je vyschlá a trpím žízní. Dávej mi čerstvé jídlo, abych byl zdravý a mohl chodit po tvém boku, ochotný a schopný chránit tě na život a na smrt, pokud budeš v nebezpečí.
A prosím mého milované majitele, pokud onemocním, nebo oslepnu, neodvracej se ode mě. Místo toho mě prosím drž v náručí a dej milosrdné požehnání. Ať můžu odejít a vědomím, že můj osud byl zpečetěn ve vašich milujících rukou.
Dotkla se vás modlitba?